Klub chovatelů dostihových chrtů

Mistrovství Evropy v coursingu ve (po) Švédsku

Přísné veterinární podmínky pro vstup do Švédska zapracovaly a stalo se, že na mistrovství
odjížděla z Česka mini výprava čítající jednoho greyhounda a jednoho italáka. Je škoda, že spoustu coursingářů toto odradilo.

Přestože jízda po Švédsku je skvělá a cesty tam jsou velmi dobře značeny, bez navigace bychom
měli asi zamotanou hlavu. Akce se konala na zámeckých pozemcích. Všude byl dostatek místa
a každý účastník měl předem vyhrazeno své místo v kempu. Perfektně vytyčeno, označeno,
velikost cca 15x15 metrů stačilo bohatě i na karavan. K dispozici dostatek toy WC, v přilehlých
budovách bylo potom další sociální zařízení, umyvadla , sprchy, WC, teplá vody a byla vždy.
Navíc bylo k dispozici Wifi připojení a u hlavní budovy elektřina, včetně elektrického vařiče, což
bylo dobré zejména pro takové jako jsme byli my, kteří si vzali zásoby, plynový vařič a doma
zapomněli bombičky s plynem. Organizačně vše fungovalo vcelku dobře až na malé časové skluzy,
což je u coursingu téměř pravidlem.

První zklamání nám přinesly tratě. Údajně pro velmi dobře trénované psy. Možná trať číslo 1 nesla
určité prvky náročnosti. Trať číslo 2 byla plochá louka s nenáročným terénem, na té kromě kondice
nemohli psi nic moc ukázat. Dalším negativem byla tvrdost tratí, které byly vyschlé. Za rohem
měli zátoku, klidně si mohli hasiči udělat cvičení a mohl se terén trochu předem nakropit. Trať
číslo 1 byla skoro vedle kempu, byla kopcovitá, s terénními překážkami a potokem. Nesmyslná
byla poslední zatáčka o 180, která se nabíhala z kopce směrem do kopce. Velká plemena měla
s tím problémy a bylo to docela nebezpečné vzhledem k tvrdému povrchu. Nevýhoda tratě 2 byla
její vzdálenost cca 1 km od kempu. Informace o bězích do kempu nepronikly, takže jsme litovali,
že nemáme vysílačky. Psi jsme museli mít zbytečně brzy u sedliště a vzhledem k velkému vedru
jsme měli práci navíc se stínem a ochlazováním.

Velice přísná byla veterinární přejímka. Nejenom že se kontrolovaly všechny náležitosti v PET
pase, ale každého psa veterinář velmi důkladně prohlédl, u tlapek i mezi prstíky apod. Potom se
musel pes předvést v pohybu. Hárání fen se kontrolovalo velice přísně výtěrem. Po každém prvním
běhu se navíc musel pes dostavit do 30 minut na veterinární kontrolu. Někteří pejskaři tam blbli
s nějakými ampulkami a stříkačkou něco do tlamy atd. Jedna čechoněmka nám potom řekla, že to
jsou povolené látky na rychlou obnovu energie. Nějaké vitamíny a minerály. Dopingové kontroly
se dělali losem, vždy asi kolem pěti psů denně.

Nejpočetnější výpravy tam byly pochopitelně ze severských zemí a potom Němci, Švýcaři
a Holanďané.

Samostatnou kapitolou byli rozhodčí, kteří zkrátka bez skrupulí dokázali zvýhodňovat své
národnosti. Byly poměrně velké rozdíly mezi jednotlivým bodováním. 90% jich bylo ze
severských zemí. Najednou mi bylo jasné, proč nebyl zájem o rozhodčí z jiných krajin. Navíc do
bodování vnášeli prvky národního bodování a vůbec nebrali na zřetel, že se jedná o mistrovský FCI
závod, který musí být bodován výhradně dle řádu FCI. Výsledky prvních běhů byly k dispozici
celkem rychle, ale pouze v sumáři. Rozpisy bodování byly k dispozici až kompletně po vyhlášení
výsledků.

Zprvu pesimisticky jsem vzhlížel k natahování čtyřkolkami. Ale v tom jsem se mýlil. Docela to šlo
rychle. Bylo to mimo jiné tím, že měli opravdu značkové profi terénní čtyřkolky, kterým pohyb na
nerovnostech nedělal sebemenší problém. Navijáky sice někdy byli pomalejší, tahalo se spíše
blíže, ale neměly téměř žádné prodlevy. Kladky byly nízké a rohy se tahaly přes dvě kladky
zasebou, návnada tudíž nešla do ostrého ohybu. Návnada byla velký třapec plastu, kůže nebyla. Po prvním dnu se řešila malá velikost třapce, který se druhý den zvětšoval.

Závod se skládal z dopoledních běhů, odpoledních běhů a slavnostního vyhlášení. To probíhalo na
prostranství před zámeckou budovou. Tradičně se vyhlašovalo prvních šest psů, tahaly se vlajky
a hrály hymny.

Mistrovství bylo organizačně vcelku dobře zvládnuté, mělo skvělé zázemí, optimálnímu prostředí
a pořadatelé se snažili. Technická část byla skvělá, nejslabším článkem byli rozhodčí, kteří
zapříčinili mnoho sporných momentů, velké rozdíly v bodování a šampionát tak degradovali na
úroveň mezinárodního mistrovství severských zemí. Zajisté toto mohl pohlídat delegát FCI, který
mezi tratěmi sice údajně přejížděl na kole, ale vcelku mu to bylo jedno. Určitě si mohl nechat
jednotlivé velké rozdíly v bodování nechat vysvětlit.

A nyní k našemu účinkování.

Do Švédska jsme odjížděli s netrpělivostí a nadějí, že konečně zúročíme své zkušenosti. Cesta byla
bez problémů, trajekt jsme přežili bez nevolnosti. Navigace nás dovedla přesně na místo kempu ve
tři odpoledne. Naše česká výprava se tím zkompletovala. Jeden grey a jeden italák. Mlaďoch
Akimek byl pouze na čumendu.

Po klidné pohodové noci, začaly v sobotní běhy. Šotek-grey Evy Dufkové běžel nejprve trať 2
a odpoledne potom trať 1. Běžel spolu s obhájcem titulu z Ruska a kluci běželi opravdu absolutně
vyrovnané běhy. Trať 2 byla jako cvičná louka, náročnost žádná. Na této trati byli severští
rozhodčí a ti měli skutečně svérázný výklad pravidel rozhodování. Jeden grey po první zatáčce
ztratil návnadu, ani jí nedohledal, zůstal stát a nakonec dostal více bodů, než ti, kteří absolvovali
celou trať. Zejména švédští rozhodčí se stali černou můrou spravedlivosti. Trať 1 byla už
náročnější, ale zase dosti krátká. Na večerním vyhlášení Šotek bral třetí místo, titul obhájil opět
Rus. Co jsme ale museli překousnout, bylo druhé místo za praktický nedoběh toho statisty.

Druhý den nás přepadla nervozita. Běželi jsme nejdříve trať 1. Italáků bylo 11 a jaksi náhodou na
nás zbyl běh bez soupeře. Žádné losování. To ale nevěděli, že my s tím nemáme problém. Běželi
jsme poslední a Dízik trať proběhl naprosto precizně a jako jediný si cestou poštěkával. Dostal
naprosto objektivní hodnocení a bylo z toho druhé místo před druhým odpoledním během.

Odpoledne jsme nastupovali na zkrácené trati 2. Italáci začínali první s druhým. Dízik to opět
proběhl dobře, navíc zakousl tak, že mu to nemohli z tlamy vůbec vyndat. Byla spokojenost. Navíc
několik psů návnadu ztratilo, dokonce v jednom běhu oba dva. Na tak rovné trati to je i kus umění.
Viděli jsme to tak do třetího místa. Nakonec z toho bylo páté místo, kvůli švédskému rozhodčímu,
který se se svými kolegy v našem případě rozešel o 20 bodů při hodnocení a navíc nám dal
o 6 bodů méně než psovi, který po první zatáčce ztratil návnadu a zjistil jí až po poslední kladce,
kam mu mezi tím dojela. Byli jsme z toho absolutně rozčarováni, přestože i 5. místo je skvělý
úspěch. Rozhodčí tohoto typu jsou ostudou takové prestižní akce. Páníčkům konečně došlo, proč
rozhodovali převážně seveřané a nebyl zájem o rozhodčí z jiných zemí.

Přesto jsme zanechali pěkný dojem, náš Akimek se strašně líbil a už se tam na příští rok rýsují
potencionální nevěsty. Našli jsme si nové přátelé ze Švédska, Norska, Finska Holandska
a Německa. Na ně se zlobit nemůžeme. Domů jsme odjížděli s rozporuplnými pocity. Jedno třetí
místo a jedno páté místo nebylo pro naši mini reprezentaci zase tak špatné.

 

Příští rok naschle v Čechách
5. srpna 2008
Václav Holoch
www.italian-greyhounds.eu